Zelené potraviny — tři jména, tři úplně jiné organismy

Co pojem „zelené potraviny" vlastně znamená

Není to botanický pojem ani právní kategorie — je to obchodní označení, které se v Česku vžilo v 90. letech spolu s prvními prodejnami zdravé výživy. Spojuje produkty, jejichž jediným společným jmenovatelem je zelená barva od chlorofylu.

Typicky do něj patří spirulina, chlorella a mladé obilné výhonky (ječmen, pšenice). Občas se přidávají další — mladá pšeničná tráva, moringa nebo prostě chlorofyl samotný.

To, že mají stejnou barvu, ale neznamená, že jsou zaměnitelné. Jde o tři různé skupiny organismů s odlišnou stavbou i způsobem produkce.

Spirulina — sinice z alkalických jezer

Botanicky nejde o řasu, ale o sinici — bakterii schopnou fotosyntézy. Přirozeně roste v alkalických jezerech v Čadu, Mexiku a Etiopii, kde ji místní obyvatelé sbírali a sušili dávno předtím, než se dostala do Evropy.

Pro potravinářské použití se pěstuje v mělkých okruhových nádržích, ve kterých se voda pomalu míchá lopatkovým kolem. Sklízí se filtrací přes jemná síta a suší.

Charakteristická je modrozelená barva — vedle chlorofylu obsahuje i modré barvivo fykocyanin, které je pro sinice typické. Chuť je výrazná, mírně slaná až jezerní.

Podrobnosti najdete na samostatné stránce: spirulina.

Chlorella — jednobuněčná sladkovodní řasa

Na rozdíl od spiruliny je chlorella skutečná řasa — jednobuněčný organismus s buněčným jádrem. Objevil ji nizozemský mikrobiolog Beijerinck v roce 1890 a jméno dostala podle řeckého chloros (zelený) a latinské zdrobněliny.

Pěstuje se v uzavřených fotobioreaktorech nebo v otevřených nádržích, hlavně v Japonsku, Koreji a na Tchaj-wanu. Praktický rozdíl proti spirulině je pevná buněčná stěna, kterou lidské trávení nezpracuje.

Proto se u chlorelly v popisu často objevuje údaj o narušení buněčné stěny — mechanickém rozbití, které obsah zpřístupní. Je to relevantní technologický údaj, ne marketing.

Tvar je kulovitý (odtud „chlorella" jako drobná kulička), barva sytě zelená bez modrého nádechu a chuť bývá popisována jako travnatější než u spiruliny.

Mladý ječmen — obyčejná tráva sklizená v pravou chvíli

Zdaleka nejjednodušší z celé trojice: je to ječmen setý (Hordeum vulgare), tedy běžná obilnina, sklizená ve fázi mladých zelených výhonků — obvykle 10 až 14 dní po vzejití, ještě než začne tvořit klas.

Výhonky se posekají, usuší a rozemelou na prášek. Suší se šetrně při nízké teplotě, protože vysoká teplota barvu i obsah degraduje.

Proti spirulině a chlorelle má jednu praktickou přednost: pěstuje se běžně i v Evropě včetně Česka, takže odpadá otázka dovozu přes půl světa. Chuť je travnatá a pro většinu lidí snesitelnější než u spiruliny.

Pozor na jednu věc: ječmen je obilnina, ale mladé výhonky lepek prakticky neobsahují, protože ten se tvoří až v zrnu. Přesto výrobci určení pro bezlepkovou dietu deklarují zvlášť — pokud lepek řešíte, hledejte výslovné označení.

Srovnání v jedné tabulce

Přehled toho podstatného, co se dá o jednotlivých položkách říct s jistotou.

Prášek, tablety, nebo kapsle?

Prášek je nejvydatnější a v přepočtu na dávku nejlevnější. Nevýhoda je chuť a nutnost míchat — hodí se lidem, kteří si stejně dělají smoothie a zelenou chuť tam nepoznají.

Tablety jsou lisovaný prášek bez obalu. Kompromis mezi cenou a pohodlím; chuť se částečně projeví.

Kapsle chuť obcházejí úplně, protože obsah je uzavřený. Za pohodlí zaplatíte o něco vyšší cenou na dávku — a pro řadu lidí to stojí za to, protože přípravek, který si nevezmou kvůli chuti, jim k ničemu není.

Praktický závěr: vyberte formu, kterou budete opravdu užívat. Nejlevnější prášek, který stojí měsíc netknutý ve skříni, vyjde dráž než kapsle, které skutečně berete.

Text popisuje obecné principy a údaje uvedené výrobci. Nenahrazuje radu lékaře ani lékárníka. Pokud užíváte léky pravidelně nebo máte chronické onemocnění, poraďte se před užíváním jakéhokoliv doplňku stravy se svým lékařem.